Když už jsem začínala doufat, že se letošní Mikulášské Minerály opravdu uskuteční, hodil mi do mých plánů vidle covid. Kde se vzal, tu se vzal – nikdo neví odkud. Teda, vím jen, že ho přinesl manžel (mimochodem dvakrát otečkovaný), ale kde ten k němu přišel, se nám zjistit nepodařilo. Všichni, se kterými se v posledním týdnu viděl, byli zdraví jako řepy, v práci taky nikdo nový s covidem….nechápeme to, ale je to tak. Manžel si poležel tři dny s rýmou a kašlem, v neděli jsem začala kašlat i já – protože spolu spíme v posteli, tak nic divného, prostě rýma, řekli jsme si. Jenže v pondělí jsem neprošla plivavacím testem v práci – byl pozitivní. Ještě na pondělní dopoledne se mi podařil sehnat termín na PCR testy a ty byly také pozitivní. Takže potvrzeno.
V tu chvíli se mi trošinku zhroutil svět – mé přípravy a těšení se na Minerály vzaly za své. Na druhou stranu jsem se na této situaci snažila najít pozitiva – pojedeme po dvou letech na hory, třeba zase do Schladmingu, a nebudu muset řešit, co udělám se svými třemi týdenními školeními v Benešově + květnovými zkouškami, protože nejsem očkovaná a nechat očkovat se neplánuji. Papír o prodělání mi vystačí právě do toho konce května. A to mi spadl kámen ze srdce opravdu velký! Takže všechno zlé je na něco dobré.
Nejhůř dopadl manžel, protože zatímco mně začala běžet 14 denní karanténa pondělkem, manžel mohl na testy až ve čtvrtek (mají v práci takové nařízení, že až po 5 dnech od vyskytnutí se covidu v domácnosti musí na PCR testy i rodinní příslušníci), a protože byl celkem očekávaně také pozitivní, má karanténu ještě o ty tři dny delší, přestože je už dávno zdravý a měl covid jako první. Naštěstí má home office a ne neschopenku jako já, to bychom se šli asi pást.
Zatímco já jsem se o manžela starala jen ty tři dny, vařila mu čajíčky a chodila ho oprašovat, manžel tuto pečující roli statečně nesl celý týden. Dokonce i vařil! V pondělí po návštěvě testu jsem totiž ulehla, a tak nějak ožila až v úterý za týden, kdy jsem upekla bábovku, protože k snídani už doma fakt nic nebylo. Neměla jsem těžký průběh, poslední chřipka se čtyřicítkami byla podstatně horší, ale dokázala jsem se zavřenýma očima proležet několik hodin v kuse. Nic se mi nechtělo, nic mě nebavilo, pořád jsem se potila, pobolívala mě lehce hlava, přišla jsem po 4 dnech o čich, prostě takový nanicovatý stav. No, a pak ten kašel! Ještě dnes kašlu jako tuberák, ale už aspoň ne v noci.
Dneska už jsem uvařila polívku, píšu tento článek a peru peřiny – zítra bych už ráda uklidila ložnici a za covidem udělala tlustou černou čáru.
V poslední době jsem šila spíše drobnosti – brože, prstýnky a náušnice. Na nic většího nebyla chuť. Za dobu marodění jsem zvládla jen ty první dvě kytičkové brože v úvodu článku. Jedna mířila jako poděkování paní Dudové na Minerály za to, že mi vrátili celý poplatek za prodejní místo, i když nemuseli, a druhá je zatím volná. Prostě se mi líbila, tak jsem ušila menší a trošinku jinou.
Ráno jsem dočetla druhý díl Šikmého kostela od Karin Lednické – knížku jsem měla od konce září, ale teprve teď na ni byl čas – na přechroustání těch šesti set stránek mi stačily tři dny! Přestože smutné čtení, příběh je nádherně čtivě a poutavě vylíčený a od knížky se nedá odtrhnout. Tak, a teď už budu číst jen ta skripta se Správním řádem, Obecné principy organizace a činnosti veřejné správy, Obecní zřízení, krajské řízení a hlavní město Praha, Krizové řízení, Ochranu obyvatelstva, IZS a spoustou dalších krizových témat…..tu šílenost se přece nemůžu nikdy naučit!
Sněží a moje myšlenky se dneska nostalgicky toulají – přesně před 28 lety se narodilo moje starší sluníčko….jako fakt už je to 28 let?!? Nechce se mi tomu věřit, zvlášť, když si pamatuji tu spoustu detailů. V ten čtvrtek taky sněžilo, jen o trochu méně….tak všechno nejlepší, Barunko moje!