Další etapa v mém životě

Píšu tento článek a přitom se dívám z úplně jiného okna, než jsem se dívala při psaní posledního článku. Neuteklo sice zase tolik času, ale v mém životě se toho změnilo opravdu hodně! Zkusím to sem všechno sepsat a jen doufám, že na nic hlavního nezapomenu.

Náhrdelník Andrasté se shatuckitem a tyrkenitovými korálky je ještě z července a už má svoji majitelku:

Léto loňského roku jsme strávili povětšinou na zahradě, sice byl v plánu Schladming, ale vzhledem k tomu, že jsem pomalu nevylezla bez zadýchání a tuberáckého kašle ani k naší chatě, tak jsme hory odpískali. Měla jsem aspoň čas na vinutky a doma po večerech na šití šperků:

Vinutky se stříbrnými fóliemi už znáte, ale začala jsem je dávat na řetízky z chirurgické oceli a dodělala i náušnice:

Tyto kuličky mě strašně moc bavily, i když jedna trvá asi 40 minut – jen samotné kytičky se totiž skládají ze tří vrstev (korálek jich má celkem 7), a protože jsou navíc celkem velké, tak také trvá, než se celý korálek správně prohřeje, aby pak nepraskl.

Srdíčka jsou tvarovaná ručně a také mě neskutečně bavila, jen více praskají. A také už se mi nepodařila sehnat ta krásná vínová barva, takže jich asi víc nebude. Hrozně se těším, až si zase sednu do dílny a budu kouzlit se sklem.

V srpnu jsme vyrazili na naši notoricky známou dovolenou do Mataly, kde se nám tak líbí, že už asi jinam ani jezdit nebudeme. Tam jsem se konečně zbavila i pozůstatků černého kašle, vylezli jsme si znovu na nejvyšší horu Kréty, kam jsem po předchozím létě strašně moc chtěla ještě jednou, abych znovu zažila ten opojný pocit z výšky a naprostého ticha. Byli jsme tam úplně sami! To asi proto, že jsme tam byli v srpnu a ne až v září a bylo proto i větší horko. A také jsme si prošli kus soutěsky od Preveli Palm beach proti proudu řeky (muselo se i řekou), na březích u moře byly palmy, dál už tekla řeka různě mezi balvany, a bylo to famózní! Lidí jako maku, co se brodili po prsa ve vodě, ale dál už davy řídly a byla i místa, kde jsme byli sami. Byl to úžasný výlet a myslím, že si ho letos zopakujeme znovu, tentokrát s lepší obuví do vody.

Zvládli jsme i nějaké památky, protože Kréta je jich plná, ale jinak to byla spíše odpočinková dovolená. Legrační je, jak zlomové okamžiky v životě chodí zásadně v době, kdy byste je nečekali. To si tak jedno odpoledne/navečer sedíme na balkóně po celém dni na pláži a prohlížím si novinky, které se odehrávají doma na realitním trhu. Měla jsem nastaveného hlídacího psa, protože od ledna jsme hledali nějaký hezký domeček, což při našich požadavcích nebylo jednoduché. Chtěli jsme něco dostupného do Brna, ale směrem na Žďár, ideálně kolem dálnice a ne dál než je Velká Bíteš, další požadavek byl velký obývací pokoj s kuchyní, abychom se tam všichni vlezli, ložnice v přízemí (jednou budeme staří a nevylezeme do patra), velká zahrada alespoň 1000 m2, já chtěla dílnu, manžel garáž,  alespoň tři pokoje, aby nebyl starší 10 let, abychom nemuseli nic opravovat (na to už nemáme čas ani sílu)  a aby nestál víc než 12 miliónů – tady vidíte, že jsme hledali jehlu v kupce sena. A zrovna jeden takový se mi zobrazil v nabídce. Druhý den mi ho poslala Týnka (také pro nás hledala domečky). Takže bylo jasné, že se na něj po návratu musíme jít podívat. Jenže do té doby by už mohl být pryč, ale zafungoval Vesmír – paní realiťačka byla v té době nemocná a prohlídky začaly až po našem návratu, takže jsme byli mezi prvními. Už když jsme přijeli před domeček, tak mi manžel říká, že má takový zvláštní pocit, že to je on! A to jsme ještě nebyli vevnitř! Po prohlídce jsme měli jasno, během 10 minut jsme paní realiťačce psali zprávu, že domeček bereme, ale ouha! nebyli jsme sami – prohlídka před námi i po nás ho chtěla taky…..takže jsme něco přisypali a nakonec byl domeček náš! Měli jsme prostě neskutečné štěstí, protože klaplo strašně moc věcí, které se mohly pokazit a dneska bych seděla v paneláku a dupali by mi dál nad hlavou sousedi. Za těch 8 měsíců jsme viděli asi 10 nebo 12 domků, ale vždy tam něco chybělo – byla malá zahrada, většinou nebyla ložnice v přízemí a ani se nedala dodělat, jeden domek nám utekl, protože kupující platili cash, nebo domky potřebovaly větší opravy, které vyplavaly na povrch až při prohlídce – prostě vždycky něco. Tento měl být asi náš! A tím se rozjelo martyrium, které skončilo v podstatě až teď.

I prasklé vinutky mají své uplatnění:

Náramek na přání do soupravy:

V září mi nejvíce sil sebrala příprava voleb, které nemám vůbec ráda, protože to je neskutečně mnoho papírů a věcí, co se musí zařídit, a díky tomu nemám čas na svoji práci, která mi tam pak stojí a hrnu to před sebou jak  hovnivál tu svoji kuličku hnoje. Ale byly i hezké okamžiky – po třech letech jsem se zúčastnila srazu táborníků, což bylo opět moc fajn, potkat se s lidmi, se kterými mi bylo vždycky moc dobře a pojí nás spolu spoustu veselých zážitků.

Náušnice se šípky měly obrovský úspěch a dodělávala jsem jich na přání několik, i když už pak nebyly v nabídce:

 

V říjnu nás čekala svatba naší starší dcery, což si žádalo extra svatební náušnice. Po letech jsem tedy oprášila sutašky, jenže jsem se nějak rozšoupla a udělala je přímo obrovské:

Druhý pokus už dopadl přesně podle Barborčiných představ a moc jí slušely. Byla nádherná nevěsta! Svatbu jsme si užili, Renatka ve svých deseti měsících zvládla celý den naprosto ukázkově a já byla hlídací babička téměř na plný úvazek – prostě úžasný víkend!

Na podzim jsem z nostalgie nad mizejícím létem ušila náhrdelník pojmenovaný Poklady krétské pláže. Jsou tam kamínky a mušličky, které jsem našla na pláži Red beach.

V listopadu jsem strávila dva víkendy po sobě na prodejních akcích – jedna byla Krajkářský a řemeslný jarmark ve Valašském Meziříčí a druhá  již tradiční Minerály Brno. A zase jsem neodolala a koupila další kamínky:

Ty na druhé fotce jsou opravdu výstavní a také patřičně drahé (ophite, jaspis s pyritem a pyrit s něčím). Když jsem v prosinci kameny stěhovala, tak jsem se zařekla, že už si žádný nekoupím – mám jich fakt na několik životů. Ale znám se, přijdou jarní Minerály, a kde jsou nějaká předsevzetí, že…..?

V listopadu jsem už šila už jen drobnější věci, nechtělo se mi začínat nic většího, protože jsme měli kromě již zmíněných prodejních akcí objednané malíře na domečku, a bylo potřeba poumývat okna a uklidit domeček před stěhováním.

Časování začínalo být vážné, 5.12. jsme se měli stěhovat, a to už muselo být všechno sbalené, musel být uklizený domeček a listopad má jen 4 víkendy! Dva z toho jsem byla jinde, chodila normálně do práce, připravovala další volby (doplňovací senátní)… . Manžel pro mě navíc sháněl auto, abych mohla jezdit do práce, zařizoval co se dalo, a aby toho nebylo málo, ještě předával agendu jako předseda SVJ …..přestali jsme spávat, protože starosti, jak to všechno zvládneme, přesáhly únosnou mez.

Ve středu před stěhováním jsme ještě měli vánoční/rozlučkový večírek s manželovými kolegy a jejich manželkami z SVJ a ve čtvrtek ráno to vypuklo. Přijeli dva šikovní kluci – stěhováci, za 5 hodin nás přestěhovali a my pak skládali do večera postele, abychom měli kde spát. Potíž byla, že máme tolik věcí, že se nám to všechno nevešlo do krabic – měli jsme jich prostě málo. Takže jsem vybalovala krabice kosmickou rychlostí a vozili je do našeho původního bytu, kde jsem je v kratší dny znovu plnila.

Náhrdelník s labradoritem z konce října:

Na další víkend byla naplánovaná oslava trojitých narozenin (v podstatě čtverých), protože dcera, její manžel i jejich malé sluníčko mají v rozestupu dvou týdnů narozeniny a manželův tatínek taky. Naštěstí jsem měla dobře popsané krabice, takže dárky jsem úspěšně našla všechny, dokonce zvládla v provizorních podmínkách i nějakou tu dobrotu, abychom nepřijeli s prázdnou.

Další dva týdny jsem trávila střídavě do večera v práci a na původním bytě, kde jsem balila „zbytky“ – několik metrů knih, celou kuchyň, celou předsíň a zbytky z obýváku…..nemělo to konce, večer mě vyzvedl manžel a jeli do nového domova, kde jsme padli mrtví a ráno nanovo. A když byla chvilička, zabydloval se domeček, vybalovaly krabice, řešilo se, co nám chybí….Ještě na Štědrý den jsme skládali nábytek, protože 26.12 k nám byli pozvaní všichni na pozdní oběd (holky s partnery, Renatka a moje mamka). Mamka jela večer domů, ostatní u nás spali, takže všechno už muselo být hotové a uklizené (protože zvědavá roční Renatka!).

V sobotu 28. 12. odpoledne (dopoledne tu byla ještě Barča s Radkem a Renatkou) jsme jeli s manželem navozit z bytu všechny krabice do garáže a 29. 12. jsme tam strávili ještě celý den, kdy jsme odvozili zbytek a já byt uklidila, abychom ho nepředávali jako špindíry. Další den ráno předával manžel klíče od bytu nové majitelce a měl půjčenou dodávku, aby odvezl krabice z garáže – musel jet dvakrát. Naštěstí mu s nakládkou hodně pomohl Týnčin přítel. A na Silvestra ráno dodávku vracel, a tím se nám strašně, ale strašně moc ulevilo. Bylo to opravdu hodně hektické, ale nakonec jsme to zvládli!

Takto vypadala naše garáž na Silvestra (pro auto tam fakt místo není):

No, a mezi svátky mi manžel sehnal auto – krásné bílé přibližovadlo mezi prací a našim domečkem v Kotěhůlkách…..bylo by to krásné až na to, že jsem v podstatě nikdy neřídila. Musím říct, že je to výzva, začít řídit po padesátce! – třikrát týdně se probudit s tím, že nevíte, jestli je ráno kromě tmy i mlha, případně do toho něco padá, namrzá… a všechny ty situace, které člověk musí v zimním období očekávat. Jezdím do práce 40 – 45 minut ne zrovna snadnou trasu, kdo to zná u Deblína, ví, že je to jedna zatáčka za druhou, ale pořád lepší, než jet po dálnici, na tu si zatím prostě netroufám. Když zvládnu zimu, už to pak bude hračka…

Prostě žiju teď úplně jiný život! Ale jsme spokojení, a to moc!